Poezie
Podzim na vinici
Mraky se houfují k obzoru
A jejich zvonce zvoní klekání.
Je stejné slunce tam jako tady
A stejné mraky plují nad hlavou
I obzor lemují stejné vinohrady
Jaké se táhnou jižní Moravou
Mraky se houfují k obzoru
A pastýř-vítr je neshání.
Neví, že beránek zraněný se belhá za svým stádem
- Asi se zapomněl a ztratil
Vždyť opilý vítr teď bloudí ztichlým vinohradem
A šeptá hroznům, že Podzim se vrátil
Jsou stejné topoly podél cesty
A stejné cesty se líně vinou mezi městy
A byť kolem jiná tichá píseň zní
Jsou z téhož kamene stejně staré skály
A třeba se liší katedrály
Ty kříže k stejnému nebi ční
I oči se dívají do stejných hvězd
Když zavoní kouř ze stráně vzdálené
A tam jako tady volá "Consommatum est"
Kříž u cesty sluncem spálené
1993 (2001)
Z Languedoku
V baldachýnu mraků
Siluety ptáků
Stydlivě se chvějí
Roztrhaná cesta
Rozpraskaná cesta
K úpatí Pyrenejí
Žíznivá ty cesto,
Opustila´s město,
Co hledáš mezi poli?
Skryla ses přede všemi
Skryla ses přede všemi
Do prázdných brázd mezi vinicemi
Hodně Tě paprsky bolí?
Kameny v žule
Políčka levandule
Cikády v korunách stromů
U cesty kříž
Na věži mříž
Kolem zvonu
(1993)
Žlutá noc nad Paříží
Žlutá noc snesla se na Paříž.
Jen málo bývá hvězd
Nad lunaparkem velkoměst.
Pod ostrými neony Saint-Michel
Bloudí, když na pomoc nepřišel
Archanděl nad fontánou
Jen rozpačitě krčí křídly
Nad sténáním kavárenských židlí
Jež nikdy osiřelé nezůstanou
A co chvíli zaskřípějí tence
Noc stejně dlouhá je pro milence
I pro ty, kdo nemají kde spát
Kolik teď párů očí noc po obloze žene
Očí, co bojí se nocí i rán
Nikde nemůže člověk být tak sám
Jak v Paříži přelidněné
Ve špinavé přikrývce oči se klíží
Lem chodníku mají za pelest
Žlutá noc hoří nad Paříží.
Jen málo skýtá hvězd
Lunapark velkoměst
(2000)